Edrian vyrůstal v malém chudém městečku v Anglii, kousek od Londýna. Jeho dětství bylo jednoduché, ale plné malých radostí, které si pamatuje i dnes. Rodina se snažila, co mohla, i když peněz moc neměli. Edrian si vzpomíná na to, jak strávil spoustu času s matkou na zahradě. Její láskyplné pokyny, když ho učila pracovat s nářadím, byly pro něj vždy zdrojem útěchy a povzbuzení. Otec byl pro něj neznámou osobou, protože ho nikdy nepoznal. Matka mu často říkala, že i nejmenší úsilí může mít velký dopad, a to se mu vrylo do paměti.
Edrian má také staršího bratra, který pro něj byl nejen vzorem, ale i kamarádem, s kterým sdílel spoustu oblíbených her a dobrodružství. Bratr byl zodpovědný a praktický, zatímco Ed byl ten nemotorný a chaotický.

 Když mu bylo kolem dvanácti, začal se zajímat o stavební projekty, které matka občas prováděla doma. Pamatuje si, jak fascinující bylo sledovat, jak se z obyčejných materiálů stává něco nového. Tento zájem ho provázel až do dospělosti, kdy se rozhodl stát se stavařem.
V teenage letech začal objevovat vášeň pro vaření. Pamatuje si, jak se snažil připravit speciální večeři pro matku na její narozeniny. Kuchařský pokus skončil totálním zmatkem – všechno se rozlilo, spálilo a v kuchyni to vypadalo jako po výbuchu. Ale i přesto to všichni ocenili a smáli se tomu. A smějí se dodnes, když dojde na řeč - Ed a kuchyně, Ed a vaření. I tak rád vzpomíná na radost, kterou měl, když viděl, jak se jeho matka směje a jak ji jeho snaha potěšila. Tato zkušenost ho naučila trpělivosti a jak přistupovat k věcem s tvořivým přístupem, i když se nepodaří vše podle plánu - ve většině případů.
Ve škole byl Edrian oblíbený. Měl talent na to, jak lidi pobavit a rozesmát. I když mu předměty úplně nešly, měl spoustu kamarádů díky své schopnosti přinášet do každé situace trochu humoru a legrace. 
Po škole se rozhodl vrhnout na stavebnictví. Začal jako učeň a postupně se dostal na pozici stavitelem. Jeho první projekty byly často jeden průšvih za druhým, ale Edrian se vždy snažil poučit ze svých chyb a neustále se zlepšovat. I když občas skončil v pěkné bryndě, nikdy se nevzdal. Každý projekt, který dokončil, mu dodal víc sebevědomí a pomohl mu růst. 
Edrian a Claudia se poznali během jednoho z Edrianových pracovních projektů v místním komunitním centru, kde Edrian pracoval na renovaci staré budovy. Claudia, nově přistěhovaná a pracující jako dobrovolnice, se zapojila do projektu, aby pomohla zútulnit prostor pro místní děti. Vzpomíná na její smysl pro humor a přátelský přístup, když přinesla občerstvení a přišla zkontrolovat pokrok práce. Její nadšení a energie byly nakažlivé, a Ed si pamatuje, jak se Claude během rozhovoru smála a jak jí zářily oči, když mluvila o svých plánech na budoucnost.
Jak se projekt blížil ke konci, začali trávit stále více času spolu. Sdíleli různé příběhy a myšlenky, které je sblížily. Claudia obdivovala Edrianovu tvrdou práci a jeho přístup k životu, zatímco Edrian byl fascinován jejími ambicemi a vášní pro práci, kterou dělá. Jejich přátelství se postupně vyvinul v něco hlubšího a oba si brzy uvědomili, že mají mezi sebou něco výjimečného. Edrian vzpomíná na první rande, kdy se oba smáli, až jim slzy tekly, a jaké to bylo, když objevili, že mají stejné oblíbené filmy a knihy. 
Dlouho dobu vše bylo v pořádku a mezi sladkým párem nebyli žádné problémy. Nebo si to alespoň myslel. 
Edrian a Claudia měli každý jiné představy o tom, jak by měl vypadat jejich život do budoucna. Claudia byla nesmírně ambiciózní a snila o kariéře v zahraničí, ideálně ve státech, zatímco Edrian byl spokojený s tím, jak žije v malém městečku. Chtěl zůstat tam, kde byl, a stavět si svůj život na jednom místě. Postupně se ukázalo, že jejich cíle jsou tak rozdílné, že to prostě nemohlo klapat. Claudia si uvědomila, že by musela obětovat své sny, kdyby zůstala s Edrianem, a i když ho milovala, věděla, že by se tím cítila nespokojená. Edrian vzpomíná na poslední večer, kdy se snažil porozumět jejím pocitům a jak se snažil najít společné řešení, ale vnitřně cítil, že jejich cesty se rozcházejí.
Pro Edriana to byl obrovský šok. Měl totiž v plánu požádat Claudii o ruku a dokonce si koupil prstýnek, který měl schovaný na ten speciální okamžik. Když Claudia odešla, byl to pro něj nejen emocionální zásah, ale i ztráta všech plánů a snů, které měl s ní. Edrian si vzpomíná, jak mu bylo, když prstýnek schoval do šuplíku, a jak ho ten den nedokázal dostat z hlavy. Teď nosí ten prstýnek zavěšený na šňůrce kolem krku, schovaný pod tričkem. I když je to pro něj připomínka bolestná, snaží se tímto způsobem uchovat vzpomínku na to, co pro něj Claudia znamenala.

V letadle původně sedět neměl. Měla tam sedět jeho budoucí švagrová - ta však týden před cestou onemocněla, tak letěl Ed. Místo do Londýna se s bratrem rozhodli letět přes New York, kde na ně jeho švagrová napojí a stráví zbytek dovolené zde.