Tobias se narodil v nemocnici ve městě Providence jednoho studeného zimního rána. Normálně by to mohl být šťastný moment plný očekávání, ale pro něj to byl začátek života plného osamělosti. Jeho matka, která měla během těhotenství spoustu komplikací, bohužel zemřela při porodu. Tím se jeho osud zpečetil, protože jeho otec, o kterém se skoro nic nevědělo, nikdy nebyl součástí jeho života. Otec buď neměl zájem, nebo ani nevěděl, že Tobias vůbec existuje. Od první chvíle tak Tobias neměl nikoho, kdo by mu poskytl rodinné zázemí. Jakmile se narodil a odvezli ho z porodního sálu, byl v rukou doktorů a sester. Ty ho krmili, přebalovali a starali se o něj, ale nemohli mu dát lásku a teplo, jaké dítě dostává jen od rodičů. Když ležel v inkubátoru, personál nemocnice nemohl přehlédnout jeho křehkost. Byl tichý, většinu času jen pozoroval svět velkýma zvídavýma očima. I když byl tak malý, už od začátku nesl břemeno ztráty. Lékaři a sestry, co se o něj starali, ho litovali, ale věděli, že brzy přijde sociální služba a rozhodne o jeho budoucnosti. Sociálka začala řešit jeho případ hned po narození, protože jako novorozenec bez rodiny spadal do péče státu. Během několika dnů po jeho příchodu na svět se objevil sociální pracovník, aby se ujistil, že o něj bude dál postaráno. Tobias byl tehdy jen malý uzlíček, který neměl ani tušení, co se děje. Nevěděl, že ho čeká život plný změn a nejistoty. Po nějaké době v nemocnici byl Tobias převezen do dočasné pěstounské péče. Pěstouni mu poskytli základní péči, ale nikdo nevěděl, jak dlouho u nich zůstane. Jeho jméno bylo na seznamu dětí určených k adopci, takže jeho první měsíce života byly plné přesunů mezi pečovateli a čekání na někoho, kdo by ho přijal do své rodiny. Každý den v nemocnici nebo v náruči pěstounů znamenal další den čekání na nový začátek. Ale s každým dalším dnem se jeho šance na rychlou adopci zmenšovaly.

Bez rodiny, která by se o něj starala od narození, bez matky, která by ho milovala, a bez otce, který by ho vedl, začínal Tobiasův život jako příběh o tom, jak těžké je najít své místo na světě, když člověk vyrůstá v prázdnotě. Ačkoli nikdy nebyl úplně sám, protože kolem něj byli doktoři, sestry, sociální pracovníci a pěstouni, ten pocit opravdové rodiny a sounáležitosti mu stále chyběl. Tobias se dostal k pěstounům až jako malé dítě, právě když začínal chodit do školy. Jediné, co měl k dispozici, byla jeho inteligence. Ve škole si Tobias vedl akademicky vždycky skvěle, ale nikdy se mu nepovedlo zapadnout mezi ostatní děti. Takhle to šlo celé jeho dětství, až do chvíle, kdy jednou v parku narazil na staršího muže, co tam hrál šachy. Tobias ho sledoval a hra ho zaujala natolik, že si toho muž všiml a rozhodl se ho všechno o šachách naučit. Tento muž se jmenoval Marcus, byl pro Tobiase něco jako hlavní mužský vzor, i když měl ve svém života náhradního otce z pěstounské rodiny, tak se k němu Tobias nikdy neměl, nedokázal s ním pořádně komunikovat, ne tak, jako s Marcusem. Tobias se díky Marcusovi hodně vzdělával a Marcus byl jediný člověk, který dokázal doopravdy poznat Tobiase. Věděl, jaký Tobias je ale i přesto k němu byl vždy shovívavý a nikdy nedal najevo, že by s Tobiasem mělo být něco v nepořádku.

Z dítěte vyrostl krutý, ale vysoce inteligentní jedinec, který chtěl poznat něco, co by mu dodalo nějaký smysl, něco, co by dokázalo posunout hranice vědění a dokázat si, že limity můžou být překonány i těch nejtěžších situacích, a proto Tobias nastoupil na medicínu. Tyto roky Tobiasovi utekly jako voda, vždy exceloval ve všech třídách, dokud nedosáhl nejvyššího možného vzdělání a nezačal pracovat pro nemocnici na plný úvazek. S každou těžkou operací, která se mu povedla, se vždy posunul k něčemu novému, a i když pořádně nechápal, co ho v tomto směru pohání, nechal se touto vlnou unášet. Po 15 letech se z Tobiase stal vyhlášený chirurg, který díky svým zákrokům začal být známý po celém světě a byl vyžadován i zahraničí. Pokud pacient byl ochotný dost zaplatit a jeho případ byl pro Tobiase dost zajímavý, tak byl Tobias ochotný i za pacientem zaletět. Nešlo o všem o peníze, které zpříjemňují život, ale o ten pocit, dokázat něco nemožného a rovnou si i trochu užít zahraničních ochutnávek šílenství. A to vede k tomu, proč Tobias letěl do Sydney v Austrálii. Jeden z jeho pacientů měl nádor na mozku, který byl označen za neoperovatelný, ale Tobias přiletěl jako poslední záchrana a svého pacientovi prodloužil život o několik let tím, že ho nádoru dokázal zbavit. Tobias ale nikdy nemohl tušit, že při zpátečním letu ho bude čekat tak velké překvapení, ale jestli to pro něj bude utrpení nebo něco úplně jiného je už jen otázka času.